Dr. Bohumil Houser



Život v okamžiku


Uchop bílá oblaka!
Nejdřív se však pečlivě rozhlédni
a sestup do propasti pod sebou.

Haiku

Bohumil Houser, bojovník, léčitel, umělec a duchovní učitel



Motto: „Všechno jsou jen iluze. Jenom Bůh je jediná realita.“ Dr. Bohumil Houser (Vájů)



Jednou z legendárních postav československé i světové alternativní medicíny byl Dr. Bohumil Houser (1922-2005). Nesmírně všestranná osobnost, spojující v sobě mimo jiné aktivního člena protifašistického i protikomunistického odboje, válečného hrdinu a strůjce úspěšné vzpoury v nacistickém koncentračním táboře, jasnovidce a léčitele, spisovatele a básníka, jogína a učitele meditace, jógoterapie a čchi kungu. Svůj léčitelský přístup shrnul Dr. Houser do pěti principů: víra, metoda, koncentrace, imaginace … a tajemství. Své léčebné metody s úspěchem demonstroval nejenom při spolupráci s mnoha předními domácími léčiteli, nemocnicemi a klasickými lékaři, ale i na mnoha mezinárodních konferencích v západní Evropě, Kanadě, Číně, na Šrí Lance atd. Za jeho přínos světové alternativní medicíně mu byl již v roce 1987 na Mezinárodním kongresu alternativní medicíny v Kodani udělen čestný doktorát.


Léčitel světového formátu

Ve své léčitelské praxi používal Bohumil Houser jasnovidnost, akupresuru, magnetoterapii, bioterapii, metalopatii, fytoterapii, hypnopunkturu, jógoterapii, automočovou terapii, taoistický čchi-kung, buddhistické magické léčebné rituály atd. Od roku 1982 spolupracoval s Psychotronickou laboratoří profesora dr. Františka Kahudy, CSc. v sekci léčitelské. V témže roce spolu s některými dalšími léčiteli působil v nemocnici ve Vimperku, kde měli přední lékaři posuzovat výsledky dosažené netradičními léčebnými metodami. Efektivitu a úspěšnost Houserových léčitelských metod a zásahů i u pacientů s velmi těžkými a komplikovanými onemocněními tehdy potvrdili přední klasičtí lékaři.

Od roku 1984 byl pan Houser pravidelně zván přednášet a demonstrovat své metody na světové a mezinárodní kongresy alternativní medicíny. Přednášel v Kodani, Záhřebu, Pekingu, Mnichově, na Srí Lance a dvakrát ve Stockholmu. Předváděl zákroky pomocí bioenergie, jógoterapie, taoistickou léčbu pomocí magických hlásek, chiropraktické zákroky a vlastní originální metodu akupunktury s mastí ze včelího jedu. Do Československa v roce 1986 přivezli z Pekingu spolu s přítelem a léčitelem ze Zlína Aloisem Jurákem jako jedni z prvních nové poznatky o léčebné metodě qi gong (čchi-kung). V roce 1987 byl panu Houserovi udělen Čestný doktorát za celoživotní vynálezy v oboru akupunktury a nových léčebných metod na Mezinárodním kongresu alternativní medicíny v Kodani. V dalších letech ještě přednášel na konferencích ve Francii, Kanadě atd. Ještě ve svých 74 letech se zúčastnil Mezinárodní konference alternativní medicíny na Srí Lance, kde přednášel o automočové terapii a pyramidální energii. Osobně byl také přijat slavným buddhistickým mnichem Boddhim v jeho lesní poustevně v Kandy.


Automočová terapie patřila k oblíbeným Houserovým metodám, které často předepisoval širokému okruhu svých jogínských přátel a žáků. Obecně je u nás málo známé, to co dobře věděl pan Houser, totiž, že se jedná o prastarou jogínskou techniku v Indii nazývanou šivambu, která je známá pod jinými jménami ve všech starověkých civilizacích a šamanismu. Podobně byl Dr. Houser velkým proponentem cvičení indické jógy a taoistického čchi-kungu. Pro komplexní rozvoj člověka doporučoval tisíciletími osvědčené meditačních techniky, například mantru, sledování dechu (anapanasati), meditaci bdělé pozornosti (vipassana), zenovou meditaci střídání pohybu a zastavení (kinhin), meditaci laskavosti (mettabhavana) apod. Tyto praxe by se měly provádět pod dohledem zkušeného učitele, který duchovní cestu sám prošel. Pro své žáky sestavil, i ve světovém měřítku, zcela unikátní systém, ve kterém propojil vybraná nejúčinnější cvičení a poznatky z tradic jógy, buddhismu, taoismu, zenu, šamanismu, přírodního léčitelství, křesťanské mystiky i nejnovějších poznatků moderní vědy.


Hlavní principy svého léčitelského přístupu doktor Houser shrnul do následujících pěti slov: víra, metoda, koncentrace, imaginace … a tajemství. Po téměř padesát let nezištně předával své znalosti a zkušenosti širokému okruhu zájemců, kteří se za ním sjížděli z celých Čech, Moravy, Slovenska i zahraničí.

Jasnovidec a velký bojovník za spravedlnost

Neméně pozoruhodný je Houserův životní příběh, mistrně popsaný v autobiografické knize Sny neprobuzeného. Jsem přesvědčen, že až tato literární perla bude objevena širší čtenářskou veřejností, stane se jednou z klasických knih české literatury podobně jako díla Karla Čapka, Bohumila Hrabala nebo J. A. Komenského.

Těžko bychom v historii náboženství hledali mnoho osobností s tak dramatickým osudem. Na mysli nám vytane snad jenom Mojžíš či Kršna. Stejně jako oni, byl i Bohumil Houser velký bojovník za spravedlnost a hrdina, který se nezalekl žádné tyranie ze strany mocných. Velkou pomocí mu přitom byl i dar jasnovidnosti, který ho doprovázel již od raného mládí.

Dr. Bohumil Houser se narodil roku 1922 v Bratislavě, většinu života prožil v Brně. Za aktivní účast v protifašistickém odboji byl v roce 1943, ve svých 21 letech, odsouzen k osmi letům těžkého žaláře. Během svého totálního nasazení byt totiž usvědčen z vynesení výrobních plánů rakouské zbrojovky a udržování kontaktů s nepřítelem. Ve své autobiografii vzpomíná, jak na něho před nacistickým soudním tribunálem, složeným z vysokých vojenských hodnostářů, tehdy sestoupila dosud neznámá energie. Nedovolil svému advokátovi, aby ho hájil a sám promluvil plynnou němčinou takto: „Páni soudci, stojím zde jako obžalovaný, jako váš nepřítel. Nemohu být vaším přítelem, okolnosti mě postavily proti vám ne z mé vlastní vůle… Co byste dělal vy, pane generále, kdyby vaši vlast obsadila cizí armáda? Co byste řekl svým vlastním synům, aby učinili? Aby líbali nepříteli boty, nebo aby bránili svůj domov? Udělal jsem jen to, co byste určitě i vy jako voják poradil ve stejné situaci svým vlastním synům.“

Dozorce, který ho eskortoval zpět na celu, mu řekl, že jeho řeč byla výjimečným činem, s jakým se dosud nesetkal. Život mu tehdy zachránili generál letectva a admirál, kteří jako vojáci ocenili jeho statečnost. Vedoucí jeho odbojové skupiny Vlastimil Kroupa byl popraven. Trest si Houser odpykával v několika věznicích, na podzim roku 1944 skončil v koncentračním táboře Creussen. Počátkem dubna 1945 se již blížila k táboru fronta a mezi vězni se roznesla zpráva, že před příchodem Američanů se dozorci chystají všechny vězně postřílet.

Takto pan Houser sám vzpomíná na dramatické chvíle: „Kolem dvanáctého dubna se mi zdál živý jasnovidný sen. Viděl jsem svou matku, jak se na mě usmívá, odkudsi vytáhla pušku a podávala mi ji. Řekla jen: „Na shledanou!“ Fronta se blížila, časně ráno 14. dubna sirény ohlašovaly tankový poplach. Podle denního řádu jsme jako obvykle klepali venku před baráky deky, já jsem se záměrně zapomněl rychle vrátit na barák. Směrem ke mně pochodovala malá formace vězňů lesního komanda, vedená bachařem nazývaným Teta. Již z dálky mi nadával a rozčiloval se, co ještě na dvoře pohledávám. Šel jsem jistým krokem proti němu, srazil ho k zemi a odebral jsem mu pistoli. Hrůzou zkamenělí vězni se nezmohli na nic jiného než nečinně přihlížet. Na pomoc mi přicházela skupina vedená poručíkem letectva Justrou. Takhle jednoduše začala vzpoura v našem koncentračním táboře.“

Když do Creussenu dorazila malá předsunutá jednotka americké armády, byl již tábor zcela pod kontrolou povstalců. Kolem tábora se stále ještě bojovalo a Američané potřebovali doplnit své jednotky. Houser a spolu s ním další bývalí vězňové se ihned přihlásili jako dobrovolníci a pod Houserovým vedením si statečně vedli v bojích proti jednotkám SS u Neue Heide.

Po válce pracoval pan Houser ve vyšších řídicích funkcích. Zároveň byl zvolen předsedou Svazu osvobozených politických vězňů pro okres Sokolov nad Ohří a stal se pracovníkem československé vojenské zpravodajské služby. Počátkem února 1948 vycítil, že se připravuje komunistický puč, a začal tajně připravovat akce na podporu Eduarda Beneše. Jeho poslední veřejnou akcí byl projev v Hornickém domě v Sokolově na téma „Jak by se prezident T. G. Masaryk díval na únorové události“.

Po návratu ze služební cesty ho varovala sousedka, že se kolem domu ochomýtali muži z SNB. Další děj událostí líčí vlastními slovy: „Kolem páté hodiny ráno jsem zaslechl matčin naléhavý hlas: „Bohouši, utíkej, jde ti o život!“ Dlouho jsem se nerozmýšlel. Rychle jsem vstal, nabil jsem obě pistole, do kapes nacpal náhradní zásobníky a svazek bankovek. Pustil jsem gramofon s Mozartovým Requiem, napil se čaje, oblékl si nový kožený kabát s teplou podšívkou, a aniž bych zamkl byt, vyběhl jsem ven. Na citickém nádraží jsem si koupil jízdenku směrem do Chebu. Měl jsem štěstí, vlak právě přijížděl. Z okna rozjíždějícího vlaku jsem se naposledy podíval směrem k domu, kde jsem bydlel. Zahlédl jsem, jak před domem prudce zabrzdilo auto a z něho vyskákali čtyři příslušníci SNB se samopaly.“

Za vydatné pomoci přátel se Houserovi podařilo ilegálně překročit státní hranice do Bavorska. V Německu mu byl přiznán status politického uprchlíka. Zanedlouho se zde Houser přihlásil k emigraci do Austrálie, kde pracoval dle emigrační smlouvy jako dělník na různých přidělených pracích a ve volném čase studoval náboženství a šamanskou medicínu původních obyvatel Austrálie. Na podzim 1949 vypukla v Austrálii obrovská generální stávka a o práci přišla spousta dělníků. Také Houser byl propuštěn. Nestál však stranou veřejných diskusí o pozadí stávky a v listu Herald Post publikoval svůj jasnovidný sen, že stávku vyvolali úmyslně na pokyn nejvyšších míst z Velké Británie zkorumpovaní odborový předáci, aby podpořili vývoz již neprodatelného, v Anglii vyrobeného zboží do USA a Austrálie, byl zatčen a za vměšování se do politických záležitostí vyhoštěn zpět do Evropy.

Uchýlil se do uprchlického táboru Valka u Norimberku, kde sdílel pokoj s Františkem Křižíkem, vnukem slavného vynálezce. Schopný mladík se zakrátko stal sekretářem a tlumočníkem Amerického fondu pro československé uprchlíky (AFCR) a emigračním úředníkem International Rescue Committee. Pracoval také jako reportér pro Forein News Service v New Yorku. Jako odborného poradce pro svůj nový film z prostředí poválečné Evropy si ho vybral slavný americký režisér Elia Kazan. Houserův názor také pomohl americkým senátorům, kteří přijeli do Německa sbírat podklady pro zvažování, jakým způsobem dále budovat v Německu NATO. V letech 1950-1953 totiž začala studená válka naplno. V komunistickém Československu započal rudý teror, politické procesy a popravy nepohodlných. Vypukla korejská válka. Bylo potřeba urychleně řešit obranu Německa, pro případ, že by se sovětské tanky rozjely na západ. Houserův zasvěcený rozbor situace mezi uprchlíky z komunistických zemí a mladými Němci pomohl Američanům rozhodnout se, že německá armáda byla nakonec vytvořena z občanů NSR a nikoliv, jak bylo také zvažováno, z exulantů z komunistického bloku.

Velký duchovní učitel a umělec

Od roku 1952 byl Bohumil Houser žákem učitele jógy Borise Sacharova a Swami Siwanandy Sarady (paní Charlotte Walinski-Heller) ze slavné jógové školy Swamiho Šivanandy. Osobně se také seznámil s hraběnkou Tolstou. Byl tehdy pevně rozhodnut odjet do Barmy jako buddhistický mnich. Sacharov i hraběnka Tolstá ho od jeho rozhodnutí odrazovali a jeho učitel jógy mu jasnovidně předpověděl, že se vrátí domů do komunistického Československa a bude tam vyučovat jógu, pomáhat chudým a nemocným rodičům a jeho matka se nakonec dožije 95 let. (Paní Houserová skutečně zemřela ve věku 95 let.)

V říjnu 1956 Bohumil Houser odjel domů. Hned v Chebu byl zatčen a převezen do Prahy, kde byl uvězněn sedm týdnů a mnohokrát vyslýchán StB. Ze všech spáchaných trestných činů, ze kterých byl v nepřítomnosti obviněn, včetně velezrady v únoru 1948, byl amnestován, byl mu prominut i trest smrti. Ihned po propuštění jel za nemocnými rodiči do Brna. Život mu ztrpčovalo špehování StB a nejrůznější šikanování. Nebylo mu umožněno, aby našel práci dle svých schopností a znalostí. Byl přinucen přijmout podřadná zaměstnání. Materiální situace jeho rodičů i jeho samotného byla velmi špatná. Do důchodu odešel v roce 1977 jako příslušník protinacistického odboje o pět let dříve.

V roce 1966 se Bohumil Houser podílel na obnovení činnost téměř zaniklé náboženské obce českých unitářů v Brně. Jejich duchovní aktivita přinášela četným posluchačům pronásledovaným komunistickým materialismem naději a duchovní útěchu. Stal se také dlouholetým předsedou a lektorem nejstaršího klubu jógy v Československu, založeným v roce 1964 dr. K. Wernerem v Brně. Podílel se také na ustanovení prvního Lion klubu ve východní Evropě a po obnovení jeho činnosti po roce 1989 se stal jeho prvním prezidentem a reprezentoval činnost této největší světové humanitární organizace u nás i v zahraničí.

Po mnoho desetiletí, až do konce svého života, pan Houser pořádal a vedl pod záštitou brněnského Jóga klubu Sati www.sati-brno.sweb.cz několikatýdenní jarní meditační soustředění, kam se sjížděli zájemci z celého Československa, jogíni, buddhisté, mysticky orientovaní křesťané a zájemci o alternativní medicínu. Potají se účastnili i agenti Státní bezpečnosti, která Houserovu činnost bedlivě sledovala. Slavná je historka o jednom agentu StB, který propukl v nezadržitelný pláč a všem přítomným sdělil, že „s tak dobrými lidmi se ještě nesetkal.“ Naopak nebylo nic výjimečného, že účastníky, kteří opakovaně nerespektovali výzvy k etickému chování a pokojný průběh programu neustále narušovali přímo ze soustředění odvezla sanitka po náhlém nervovém kolapsu. Tak silná byla atmosféra při setkáních s panem Houserem.

Jindy například mluvil Vájů (takto pan Housera nazývali jeho jogínští žáci) o smrti a o tom, že smrt je pro duchovního člověka jako „dát si malé kafe“ a přitom vyzval jednu z meditujících žen, svou dobrou přítelkyni, která po těžké nemoci prodělala zkušenost klinické smrti: „Dášo, pojď nám popovídat o tom, jak jsi umřela. A zkrať to, vždyť smrt je jenom jako dát si kafe. Vlastně jenom jako dát si malý kafe. Za pár minut máme oběd, tak ať nám to nevystydne.“

Jindy zase ukazoval nesmyslnost honby za materiálním bohatstvím na příkladu Aristotela Onassise, jednoho z největších miliardářů 20. století, který jeho slovy „nakonec zemřel na obyčejnou rakovinku jako běžný český důchodce. A nepomohly mu ani jeho miliardy.“

Celý život také pan Houser psal poezii, divadelní hry a články s nejrůznějšími tématy. Slibná spolupráce s brněnskou televizí byla ukončena sovětskou okupací. Až v roce 1992 mohlo nakladatelství Svítání vydat sbírku veršů inspirovanou japonskou zenbuddhistickou formou haiku s názvem Život v okamžiku, první svého druhu u nás. V roce 1999 vydal autobiografickou knihu Sny neprobuzeného, barvitou mozaiku svých skutečných životních příběhů, literárních povídek a básní z prostředí protifašistického i protikomunistického odboje, německých koncentráků, poválečné Evropy i Austrálie, Gottwaldovského, normalizačního i postkomunistického Československa i z prostředí konferencí alternativní medicíny na různých světadílech – knihu, jenž nemá v české a zřejmě ani světové literatuře obdoby. Čtenářka Adaren k ní napsala následující recenzi:

„… kniha Bohumila Housera Sny neprobuzeného zbořila hned na prvních stránkách mou představu o tom, co by v ní mělo být napsáno - a dotkl se mě životní příběh naprosto neuvěřitelný, ve kterém je smrt přijímána s takovou samozřejmostí jako je nádech a výdech, mezi slovy je cítit neuvěřitelná hloubka a moudrost pochopení všech souvislostí, což je vlastně ta největší oslava života, jakou jsem, kdy četla.“

Pan Houser také napsal mnoho překladů a vlastních prací o buddhismu, józe, hlubinné psychologii, alternativní medicíně, historii, filozofii, které vyšly v samizdatu. Některé z nich lze najít na webových stránkách věnovaných odkazu pana Housera www.byti.eu , včetně zvukových záznamů vybraných přednášek. Podobným způsobem se snaží pomáhat lidem dnes na jejich životní pouti Vájůův žák Ivoš Ch. www.setkaniscestou.cz. Jeho cenné poznámky a vzpomínky inspirovaly napsání tohoto článku a patří mu velké poděkování.

Každému, kdo měl to štěstí zažít setkání s panem Houserem zůstává navždy v paměti vtisknutý obraz nesmírně laskavého člověka, který rád lidi kolem sebe obdarovával z bezedné studnici moudrosti, životních zkušeností a jedinečného humoru. Obraz hrdiny a duchovního velmistra, který neváhal obětovat své vlastní bezpečí, pohodlí a materiální blahobyt boji za spravedlnost a duchovní povznesení všech živých bytostí. Obraz jasnovidce a léčitele, který léčil především lidské duše a „zázračné“ změny ve zdravotním stavu svých pacientů považoval, v souladu s prastarou univerzální tradicí duchovního léčení, za přirozený vedlejší projev jejich vnitřního duchovního rozvoje. Obraz usmívajícího se mudrce, který připomínal „Smějícího se Buddhu“ z ikonických sošek zenového buddhismu. Obraz dokonale svobodného člověka ducha, o kterém se v Janově Evangeliu říká: „Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha“.

Není náhoda, že svými žáky byl Bohumil Houser nazýván Vájů, dle indického jména pro element či božstvo větru. Ve své básni haiku popisuje zkušenost probuzení takto:

„Rozťal jsem tajemství mysli;
včera jen jako vánek jsem se skrýval,
dnes silný jsem jak uragán!“

Přeji nám všem, aby i do našich životů vál stejně šťastný a svobodný vítr ducha, o kterém mluví tato báseň!



Zdroje: Bohumil Houser, Sny neprobuzeného, 1999; Bohumil Houser, Život v okamžiku, 1992; webové stránky věnované Dr. Bohumilu Houserovi www.byti.eu; osobní vzpomínky žáků a přátel Vájua: Ivoš Ch. www.setkaniscestou.cz a další.