Bohumil Houser

O meditativním životě

(níže seznam osobností meditativního života)

Cílem meditativního života může být poznání nebo sjednocení s Bohem, odstraní utrpení, nebo dokonce zodpovězení filozofické otázky, zda lepší je honit se za požitky nebo se naučit umění, jak se vyhýbat trápení. Ve všech případech je kladen důraz na vnitřní život. Západní civilizace vydvihuje extroverty plně zaujaté venkovním životem, zatímco východní nauky dávají přednost introvertnímu člověku s bohatým vnitřním životem. V tomto pojednání se budeme zabývat otázkami meditativního života z hlediska původního židovství, křesťanství a buddhismu.

Tyto směry se vyznačují klášterními organizacemi, které vyzdvihují ideál mnicha. Proto odloučenost a neulpívání na nestálém světě jevů je první vlastností řádových křesťanských a buddhistických mnichů. Samota však posiluje jen mentálně silné jedince, kteří už v meditaci nebo v kontemplativní modlitbě našli stupně vytržení a blaženosti. Další potřebnou vlastností k tomuto duchovnímu životu je mravnost, tj. u křesťanů dodržování Mojžíšových deseti zákonů a u buddhismu pěti šílas. Navíc se u budd-hismu vyžaduje dodržování dalších pravidel pro mnichy. Mlčení a neodsuzování následuje jako nezbytná vlastnost pro rozvinutí meditativního ži-vota. Podle křesťanských mnichů je známkou toho, že se asketa přiblížil k Bohu, že neodsuzuje ostatní. Prosazování sebe sama, komplexy méněcennosti, systematické kritizování všeho možného ukazuje jen na neklid-nou mysl, která se musí vyčistit. Tak např. mnich Otec Poimen dostal odpověď od Otce Josefa na svoji otázku jak se stanu mnichem: „Říkej si: Kdo jsem já? a nikoho neodsuzuj!“ Mojžíš říká: „Jestliže někdo snáší své vlastní hříchy, ať tak nehledí na hříchy bližního“. Křesťanští mniši ve zkušenosti naplňují to, co Ježíš požaduje v Horském kázání: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni!“Odsuzování druhých činí člověka slepým k vlastním chybám. Mlčení při pohledu na druhé nám umožňuje jasnější sebepoznání. Přestaneme své chyby promítat na druhé.

Další vlastnost pro posílení meditativního života je chudoba ducha, vyjádřená mystickým způsobem jako „nic nemám, nic nechci a nic nepotřebuji“. U buddhistů živili mnichy od samého počátku laičtí stoupenci a mnichům byla zakázána původně každá práce. Křesťané středověku a zejména některé jejich klášterní řády jako dominikáni a františkáni žili také převážně z darů věřících. Nesměli na svých cestách používat koně či vozy a museli i na velké vzdálenosti chodit pěšky. V buddhistických klášterech se přestoupení pravidel pro mnichy kontrolovalo jednou měsíčné v době úplňku, kdy starší mnich předčítal hlasitě tato pravidla a každý mnich, který některé z nich porušil, musel se na veřejném shromáždění na chvíli postavit. Naproti tomu křesťanští mniši museli pravidelně chodit ke zpovědi.

Základním duchovním cvičením křesťanského mnicha byla kontemplativní modlitba a sborový zpěv. U buddhistů různé formy meditace několikrát denně. Cílem křesťanských mnichů bylo dosažení milosti boží a „union mystika", u buddhistů nirvána. Buddhisté zpočátku meditovali na uklidnění mysli (samatha) a později na dosažení vhledu a moudrosti (vipasana). Meditace vhledu měla za cíl zažití nestálosti, strastiplnosti a neosobnosti (anáta) - to nejsem já, to není mé. Oba směry - křesťanský mnišský a buddhistický mnišský - pokládaly pudovou sexualitu za hrubou zábranu pro mnicha a překážku na duchovní cestě, jak pro muže, tak i pro ženy. V obou směrech se sexuální aktivita pokládala za opakované ulpívaní na pozemském a překážkou na cestě duchovního růstu. Naproti tomu kontemplativní modlitba vedoucí k bezeslovní modlitbě a blaženému ponoření do tichého míru se pokládá dosud jako výborný lék pro duši a tělo. Pojetí buddhistické mravnosti zakazuje opojné nápoje a narkotika, klášterní křesťanství povolovalo vypití i sklenice vína nebo klášterního likéru. Správně vedený meditační život je veselý a šťastný a rychle utíká. I zaměstnání, jako je zemědělství, lékařství, učitelství mohou dobře provozovat stoupenci meditativního života.

Sarvapali Radhakrišnan, prezident Indické republiky, Pandit Nehru indický ministerský předseda, U-Nu barmský ministerský předseda pravidelně meditovali a rovněž řada vědců včetně Einsteina přiznávala, že pravidelná meditace jim napomáhá ve vědecké práci. V Japonsku i v USA se používají zenové meditační metody k léčení lehčích psychických poruch. Solženicyn ve svých spisech popisuje vězněné protestanty na Sibiři, kterých se vězení vůbec nedotklo.

U nás před válkou byly na Vysočině celé vesnice českých bratří, které pěstovaly hromadně prováděnou kontemplační modlitbu. Uvedu několik málo příkladů osob z mého okolí, které byli mistři meditačního života.

Jan Posker jak jsem ho poznal z dlouholeté známosti byl úplný invalida žijící od dětství na vozíčku. Měl úplně ochrnuté obě ruce i nohy a na pravé ruce pohyboval pouze s dvěma prsty, s kterými byl s obtížemi schopen psát. Nastudoval na vozíčku angličtinu a němčinu, takže v obou jazycích byl bezvadným překladatelem a tlumočníkem. S neobyčejnou pílí se vypracoval až na ředitele firmy Meta v Hrabyni, kde hlásal užitečnost pracovní terapie pro všechny vozíčkáře a invalidy. Bezvadně ovládal psychologii a psychologii invalidů. Invalidé zaměstnaní v podniku Meta jej milovali. Za ženu měl zcela zdravou inteligentní manželku, která mu pomáhala ve všech životních situacích jako nejlepší družka v životě a nemocniční sestra; vždyť bez ní se nemohl najíst ani vykonávat žádnou práci. Byl vynikající znalec jógy a buddhismu. O buddhismu napsal dvě knihy, které vědecky vyhodnotil prof. dr. Karel Werner. Přestože se v naší vědecké literatuře doporučuje tělesné zdraví pro harmonický život obou manželů, příklad Jana Poskera a jeho manželky všechny tyto poučky vyvrací. Mezi invalidou Posterem a jeho pohlednou a zcela zdravou ženou nedošlo nikdy k sebemenšímu konfliktu. Jako stoupenec jógy a buddhismu byl žákem Jarka Kočího z Ostravy - Poruby a učitele meditace Fráni Drtikola.

Leopold Roier ze Starého Lískovce u Brna, původním povoláním pekař, se stal jako samouk vynikajícím malířem mediálních obrazů. Maloval i jasnovidné obrazy, ve kterých předpověděl „pražské jaro" a rozpad Sovětského svazu v roce 1991. Jeho obrazy byly často naplněny archetypy, které v mojí přítomnosti ocenil i docent brněnské univerzity. I v pozdním stáří nebral důchod, neboť jeho obrazy se lehce prodávaly. I při svém malování byl velmi často v hlubokém meditativním vytržení a v inspiraci z neznámého a bezejmenného. Pravidelně meditoval a pěstoval kontemplativní modlitbu. Bydlel v podkrovní chladné světničce a dovedl obdarovat každého, kdo o to požádal.

Prof. Dr. Richard Feder, vrchní rabín pro zemi Českou a Morav-skou byl mým dlouholetým přítelem, který i v pokročilém věku mě dokázal navštívit v bytě ve třetím poschodí na Zahradnické ulici. Byl neobyčejně vzdělaný a mimo evropských řečí ovládal dokonale hebrejštinu a aramejštinu. Přitom byl nesmírně pokorný a dovedl rychle odpouštět. Za války strávil řadu let v koncentračním táboře v Terezíně, kde mu Němci vyvraždili téměř celou rodinu. I v koncentračním táboře i v jeho hrůzách měl oporu v kontemplační modlitbě a dokázal posilovat své mnohem mladší souvěrce šířením naděje a optimismu. Často se stáalo, když jsem ho navštívil v jeho domě, že mně jeho neteř pošeptala, abych se vedle něho tiše posadil, neboť se nachází ve vroucí modlitbě. A skutečně, jeho pohroužení bylo tak hluboké, že nejevil žádné známky života, ale přesto z něho vyzařovala síla a energie. V roce 1968 za „pražského jara“ vítal na Šilingrově náměstí navrátivšího se biskupa Skoupého. Jeho články uveřejněné v Židovské ročence byly vždy nejlepší. Napsal také řadu knih. Jednou si u mě v roce 1968 vypůjčil divadelní hru „Dostojevský a démoni“ a důkladně se s ní zabýval. Byl jsem poslední člověk, kterého těžce nemocný rabi přijal těsně před svou smrtí. Byl deštivý podzim, venku řádila silná bouře, doktor Feder seděl oblečen v slavnostních šatech a trpělivě čekal, až jej Bůh osvobodí z této pozemské pouti. Zemřel ve věku 95 let.

Ing. Jiří Elger vstoupil na stezku meditativního života na počátku druhé světové války, když mu hrozilo zatčení gestapem. Koupil si ve stánku na brněnském nádraží knížku od Paula Bruntona, která změnila celý jeho život. Původně byl exportním šéfem Zbrojovky a dokonale ovládal němčinu a angličtinu. Několikrát se setkal se svým mistrem. Meditoval pravidelně několikrát denně a jezdili jsme spolu meditovat i v kruté zimě a velkých závějích na jeho osamocenou chatu na hoře Babylon u Borače. Byl lektorem nejstaršího klubu jógy, kde působil 25 let a také přednášel jako laický kazatel v Náboženské obci československých unitářů. Jako učitel meditace byl velmi aktivní až do své smrti. Dožil 82 let. Jeho sestra akademická malířka Šimková-Elgrová byla rovněž žákyní Paula Bruntona a propůjčovala ráda svůj velký byt pro hromadné meditace členům brněnského jógaklubu. Ke konci života nakreslila sérii krásných duchovních obrazů nazvanou Kosmické obrazy. Měla v úmyslu ilustrovat moje haiku, ale stačila nakreslit jen 4 obrazy.

Paní Svámi Šivananda Sarada (Charlote Walinski-Heller z Norimberka). Byla učitelkou jógy a meditace a hlavním misionářem Svámího Šivanandy pro NSR a Rakousko. V meditaci se jí zjevil Svámi Šivananda z Rišikeše v Indii v životní velikosti a vyzval ji, aby ho ve svých 55 letech navštívila. Jela lodí přes Rudé moře a Indický oceán a strávila v jeho ašrámu v Rišikeši celý rok. Pak se vrátila letadlem do Norimberka a pravidelně meditovala a pořádala klavírní koncerty v Germánském muzeu -Norimberk, pod názvem Slavnostní hodina duše. Spolu s Borisem Sacharovem pořádali pravidelné kurzy jógy a otevřeli józe dveře do poválečné Evropy. V roce 1956 byli to právě oni, kteří mě přiměli k návratu do Československa za účelem propagace jógy. V roce 1968 mě povolala zpět do Norimberka a chtěla mi svěřit vedení ašramu u Kostnice na Bodamském jezeře. Napsala několik knih, jako např. Volání nebo Idealistický realismus, kde vysvětluje svoje setkání s jógou a její význam v praktickém moderním životě.

Boris Sacharov - syn ruských emigrantů uprchlých za bolševické revoluce do Německa. Pocházel zjogínské rodiny a po příchodu do Norimberka v 50tých letech založil tam první poválečnou jogínskou společnost v Německu. Napsal 7 knih o józe, které jsem přivezl i do ČSSR a knihu „Jóga od pramene“ nechal prof. Jaromír Ženožička v Olomouci přeložit do češtiny. Byl výborným učitelem hathajógy a radžajógy a předpověděl spojení Německa na rok 1990. Byl učitelem meditace na AUM a Talajukty. Když jsem chtěl v roce 1955 odjet do buddhistického kláštera do Barmy a byl jsem v tom podporován tajemníkem Barmskébo vyslanectví v Bonnu panem Šveta, přemluvil mě, abych odstoupil od tohoto úmyslu a odejel do ČSSR šířit jógu. Tvrdil mě, že bez znalosti sanskrtu a pálištiny bych zůstal jen začátečníkem. Sacharov zemřel při autonehodě na dálnici v blízkosti Bayreuthu. Doporučoval, aby jogíni podobně jako tibetští lámové, mysleli na smrt a tak se naučili neztotožňovat se s hněvem, chválou, ponižováním a úspěchy v józe.

Jarek Kočí, původním povoláním holič, byl žákem pražského Fráni Drtikola, který ho naučil mantrajógu a později meditaci. Patřil k „páteč-níkům", kteří se scházeli v Hrabyni a později v Ostravě -Porubě v bytě Jana Poskera. Daroval mi svůj životopis napsaný strojem a četné fotografie, na kterých byl společné s Drtikolem. Jeho životopis je krátké dílo velmi poučné pro hledající stezku meditačního života. K životopisu patří i několik mystických básní.

Dr. Bohumil Houser

Převzato z časopisu Unitárie Poutník 01/2019