Bohumil Houser



Život v okamžiku



Uchop bílá oblaka!
Nejdřív se však pečlivě rozhlédni
a sestup do propasti pod sebou.

Haiku

Meditace Samata (klidová)

Přístupová meditace: Myšlenky bránící koncentraci odstraněny, - ostatní zůstávají, tj. uvědomění smyslových dojmů a tělesných stavů. Předmět koncentrace je dominantní myšlenkou. Pocity vytržení, štěstí, udržovaná pozornost na předmět koncentrace, záblesky světel, pocity lehkosti těla. Např. anapana sati a čtyři brahma viháry.

1. džnána – Všechny tělesné bolesti ustanou, nerušená a plynulá pozornost na předmět meditace. Pocity vytržení, blaženosti a jednobodovosti. Např. anapana sati a čtyři brahma viháry.

2. džnána – Pocity vytržení, blaženosti a jednobodovosti. Mizí myšlenka předmětu meditace. Např. anapana sati a čtyři brahma viháry.

3. džnána – Pocity blaženosti, jednobodovosti a vyrovnanosti. Pocity vytržení skončily. Např. anapana sati a čtyři brahma viháry.

4. džnána – Vyrovnanost a jednobodovost. Blaženost a příjemné tělesné pocity skončily. Dechový proces není uvědomován. Např. anapana sati a čtyři brahma viháry.

5. džnána – Vědomí nekonečného prostoru, vyrovnanost a jednobodovost. Anapana sati.

6. džnána – Nekonečné vědomí bez objektu. Vyrovnanost a jednobodovost. Anapana sati.

7. džnána – Uvědomění si ničeho, vyrovnanost a jednobodovost. Anapana sati.

8. džnána – Ani vnímání ani nevnímání, vyrovnanost a jednobodovost. Anapana sati.

Meditace: SAMATA

Džnana (meditace, trans, popisuje hlavně čtyři meditační vnory, jemně materielní sféry – „rupa džnana“) dosahuje pomocí dosažení nebo ekstáze, během které je celé myšlení dočasně zastaveno pokud se týká patero smyslové činnosti a pěti překážek „imvarana“ tj. smyslová žádost, zlá vůle, lenost a tupost, neklid, skeptická pochybovačnost. Odkládá smyslovou žádost. Prodlévá se srdcem osvobozeným od smyslové žádosti, od žádostivosti očišťuje své srdce. Odkládá zlou vůli, prodlévá se srdcem osvobozeným od smyslové žádostivosti, od žádostivosti očišťuje své srdce.

Bída a hlad má hluboké kořeny
démoni vždy vystupují z hlubin
zpívají písně složené pro davy
ty pak již tančí svěže „od podlahy“!

1/ Odpoután od smyslových předmětů, odpoután od nezdravého stavu mysli, které je doprovázeno rozlišovacím myšlením (vicara), a naplněn vytržením (piti) a radostí (sukha).

2/ Po odložení myšlenkových konceptů, a rozlišovacího myšlení, a získáním klidu a jednoty mysli vstoupí do stavu osvobozeného od koncepčního a rozlišovacího myšlení – do druhého vnoru, který je zrozen z koncentrace (samadhi) a je naplněn vytržením (piti) a radostí (sukha).

2/ Po odložení myšlenkových konceptů, a rozlišovacího myšlení, a získáním klidu a jednoty mysli vstoupí do stavu osvobozeného od koncepčního a rozlišovacího myšlení – do druhého vnoru, který je zrozen z koncentrace (samadhi) a je naplněn vytržením (piti) a radostí (sukha).

3/ Po odeznění vytržení prodlévá ve vyrovnané mysli, uvědomělý, s jasným vědomím, a zažívá osobně pocit, který Vznešený nazval „šťastně žije člověk vyrovnané a pozorné mysli“. Tak vstupuje do třetího vnoru.

4/ Potom co odložil radost i bolest a po zmizení dřívější radosti a zármutku vstupuje do stavu za radostí a bolestí do čtvrtého vnoru, který očišťuje vyrovnaností (upekkha) a uvědoměním.

5/ Úplným překonáním vnímání a hmoty a po zmizení smyslových reakcí a nepozornosti k vnímání rozličností, s myšlenkou „bez hranic je prostor“ dosáhne sféry nekonečného prostoru a v něm prodlévá.

Vnímáním hmoty je míněno absorbování do jemně hmotné sféry a prodlévání v ní.

6/ Překonáním „neohraničeného prostoru“ a s myšlenkou „nekonečného vědomí“ dosáhne této sféry a zde prodlévá.

7/ Úplným překonáním sféry „nekonečného vědomí“ a s myšlenkou „nic zde není“ dosáhne sféry ničeho a zde prodlévá.

8/ Úplným překonáním sféry ničeho dosáhne sféry ani vnímání ani nevnímání a zde prodlévá.

Tak je první vnor osvobozen od pěti překážek, a pět věcí je přítomno (faktory vnoru). Kdykoliv mnich vstoupí do prvního vnoru, tak zmizí smyslová žádost, zlá vůle, lenost a tupost, neklid a pochybovačnost, a dostaví se myšlenkový koncept (vitaka), rozlišovací myšlení (vicara), vytržení (piti), radost (sukha) a koncentrace (samadhi). Ve druhém vnoru je přítomno vytržení, radost a koncentrace, ve třetím vnoru radost a koncentrace, a ve čtvrtém vnoru vyrovnaná mysl (upekkha) a koncentrace.

Čtyři vnory nemateriální sféry stále patří ke čtvrtému vnoru, poněvadž mají dvě stejné složky.

Čtvrtý jemně hmotný vnor je rovněž základním a startovním bodem pro dosažení vyšších duchovních sil (abhiňňa).

V této souvislosti si budeme musit podrobněji objasnit pálijské meditační cvičení sledování dechu anapana sati. I když prakticky cvičíme meditační způsob sledování dechu v našich kurzech řadu let, neuškodí když si probereme praktickou stránku cvičení. Cvičení se má provádět v některé sedící ásaně – Buddha doporučoval pozici lotosu. Dnes však mnoho Evropanů cvičí anapana sati na židli. Rovněž se cvičí i ve stoje a v chůzi – zejména zenové školy při delších cvičeních střídají asi po čtyřiceti minutách cvičení v sedě a v chůzi (kin-hin). Některé školy dokonce povolují meditaci i v leže na pravém boku. Dech sledujeme nejdříve v místě jeho doteku s nosními dírkami, ale později pod nosem, asi centimetr nad horním rtem. Při zenovém způsobu sledujeme dech na hara, tj. sledujeme zvedání a klesání břicha při každém výdechu a nádechu.

Během cvičení nesmíme dechový rytmus, tj. délku nádechu a výdechu nijak ovlivňovat. Rovněž nesmíme úmyslně zadržovat dech, nebo jej prodlužovat. Jediným počátečním smyslem cvičení je pozorné a uvědomělé sledování koncentračního objektu. Jestliže koncentračním objektem jsou např. nosní dírky, tak se může stát, že po určitou dobu bude dech proudit více jednou nosní dírkou, později zase převážně druhou. Musíme si to uvědomit, zpozorovat to, a prostě to konstatovat, jak se dechový proud dotýká koncentračního objektu. V buddhistické literatuře se uvádí: jako při řezání pilou musí být pozornost upřena do místa, kde se zuby dotýkají dřeva a řežou je – tedy nikoliv na pohyb pily vpřed a vzad. Stejně je tomu při sledování dechu, pozornost musí být i zde zaostřena na zvolené místo a nesmí se nechat rušit projevy nádechu a výdechu v lidském těle.

Začátečník často dělá chybu, jestliže si dává autosugesci: „Nyní se musím soustředit na dech!“ každá příliš hrubá koncentrace provedená se silným úmyslem a žádostí na pozorné sledování dechu může zasahovat do přirozeného dechového procesu a ovlivňovat odevzdanou klidnou pozornost. Abychom nevytvářeli takové chybné postoje, musíme si uvědomit před svým mentálním zrakem, že dechový proces existuje nezávisle na našich meditačních úmyslech. Čím méně vynucené je naše přimknutí pozornosti k dechu, tím snadnější je klidné a neustálé sledování dechu.

V klasickém pálijském textu je uvedeno: „Jestliže nadechuje dlouze, zná - nadechuji dlouze. Jestliže nadechuje krátce, zná - nadechuji krátce.“ To ovšem neznamená, že bychom měli dech úmyslně prodlužovat nebo zkracovat, ale abychom dávali pozor a byli si vědomi, zda v daném okamžiku nádech či výdech je relativně delší či kratší. Přirozený postoj pro správné cvičení se pak dostaví sám během cvičení a rovněž se nám ukáží zřetelněji podrobnosti dechového procesu. Pravidelným cvičením získá meditující schopnost zaostřit svoji pozornost na delší čas na dech a nebo v počátečním stadiu cvičení, aniž by zpozoroval přerušení sledování dechu. Jestliže se nám postupným soustavným horlivým cvičením podaří sledovat asi 20 minut snadno dech, tak můžeme zpozorovat další podrobnosti dechového procesu. Např. zpozorujeme, že prchavá chvilka jednotlivého nádechu a výdechu má časovou délku, ve které jasně můžeme zjistit fáze začátku, středu a konce. Cvičící může snadno zpozorovat, že jeho pozornost nemůže všechny tyto tři fáze pozorovat stejnoměrně ostře a jasně. Pozná, že v jedné či druhé fázi je pozornost buďto slabá nebo se zcela mění v nepozornost. Pomalí žáci mohou třebas i zmeškat počáteční fázi nového nádechu, neboť se ještě zabývají konečnou fází dřívějšího výdechu. Rovněž únava může být důvodem zpomalení reakcí. Neklidní žáci naproti tomu nechtějí zmeškat začátek příštího výdechu a tak nevnímají s dostatečnou pozorností konečnou fázi stávajícího nádechu. I dočasná nepozornost se může projevit podobným způsobem. Takováto kolísání naší pozornosti během cvičení zaviněná naší netrpělivostí a nepozorností jsou obsažena v buddhistických textech, tzn. abychom se neopožďovali ani nepředbíhali (suta Nipata). Tato dvojí schopnost zpozorovat takové jemné rozdíly v ostrosti pozornosti může být pokládána za první úspěch, neboť ukazuje zesílení koncentrace a zjemnění pozornosti. Toto pozorování bude rovněž užitečné i pro sebepoznání meditujícího a pomůže mu k tomu, aby duchovní sklony jeho temperamentu se ustálily na dobře vyváženém pokroku ve cvičení, varujícího se extrémům ospalosti a přílišné a uspěchané horlivosti. Jestliže jsme poznali takovéto výkyvy při sledování jednotlivých nádechů a výdechů, tak se dostaví přání, abychom takové slabosti odstranili a udrželi rovnoměrně jasnou pozornost během všech tří průběžných fází. Jestliže se to podaří, uskutečnili jsme třetí cvičení uvedené v Buddhových naukách, tzn.: „Celé (dechové) tělo pociťujíc, budu nadechovat a vydechovat.“ Jedná se o takové pečlivé kontinuální sledy pozornosti, které posilují pozornost a koncentraci a ovlivňují tak celou strukturu vědomí. Tyto dvojí snahy meditujícího za udržení nepřetržitého sledování jednotlivých nádechů a výdechů a stejnoměrnou ostrost pozornost v jednotlivých fázích může vyvolat napětí a neklid v dechovém procesu a v pozorujícím procesu uvědomování. I když je slabé, neujde naostřené pozornosti. A tato vyvolá opět spontánní přání a snahu odstranit poslední jemné stopy neklidu a vést mysl a tělo k ještě většímu uvolnění. To je úkolem čtvrtého cvičení sledování dechu dle Buddhovy nauky: „Uklidňujíc (dechové) tělesné funkce, budu nadechovat a vydechovat.“ Je ovšem zapotřebí neustále pečovat o naše cvičení sledování dechu, až všechna cvičební stádia se stanou dostatečně zajištěným vlastnictvím meditujícího, a on se s nimi dostatečně obeznámil. Jakmile dosáhneme tohoto, můžeme očekávat další pokrok.

V tomto stadiu průběhu cvičení, tj. utišení dechu se obě hlavní cesty buddhistické meditace (uklidnění mysli – samata a vhled – vipasana) přechodně rozdělují. Jestliže si přejeme na cestě uklidnění mysli (samata) dosáhnout nejdříve meditačního vnoru (džnána), tak bychom měli pěstovat další stadia uklidnění (stupně 5 – 12), abychom dech ještě více zjemnili. I když i zde pozornost musí všechny tři fáze jednoho nádechu a výdechu bezvadně uchopit, tak jakmile toho bylo dosaženo, žák by neměl těmto třem fázím věnovat žádnou zvláštní pozornost. Neměl by např. důrazně registrovat počáteční a konečné body nádechu a výdechu, i když tyto musí být přirozeně jasnými. Každá však ostře rozlišující činnost mysli by zde byla překážkou. Meditující toužící po vnoru, měl by se nechat unášet od vlnového rytmu dechu, aniž by jej volní pozorností anebo úvahami přerušoval. Postupně bude jeho soustředění mysli získávat na síle a hloubce, a jako znamení o tom se dostaví k němu „mentální obrazové kopie“ (patibhaga-nimitta) – např. světelný bod nebo hvězdička, což ohlašuje plné soustředění (appana) vnoru (džnána). Komplikované nebo „dramatické“ obrazové představy a vize nejsou však znamením pokroku. Měly by být bdělou pozorností chladně zjištěny a propuštěny z mysli dříve nežli získají na síle. Jestliže dosažení vnoru věnujeme polodenní nebo celodenní časové úseky, měli bychom kromě hlavního meditačního cvičení pěstovat i všeobecnou pozornost. Ovšem neměli bychom přitom nic analyzovat ani setrvávat u jakýchkoliv úvah – jak je tomu u vhledu. „Všeobecná pozornost“ by zde měla sloužit pouze duchovní bdělosti, uklidnění a vyloučení rušivých dojmů. Po dosažení vnoru by měl meditující k jeho plnému vyhodnocení přidružit vhledy (cvičení anapana sati, stupně 13 - 16), tzn. že by během vnoru měl pozorovat např. dechový proces ve světle tří znaků nauky – pomíjivosti, utrpení a neosobnosti (anica, dukha, anata).

Kdo však pomocí prvních čtyř stupňů dosáhl uklidnění dechu, a pak se chce ubírat přímou cestou vhledu (vipasana) ten musí zaostřit svou pozornost na jednotlivé fáze nádechu a výdechu, obzvlášť začátek a konec. Takové obrácení pozornosti mělo by být provedeno stejně opatrně, jako i pevně, neboť k tomu není zapotřebí žádného volního nebo myslícího činu, který by dosažený stupeň koncentrace pouze rušil. U utišeného a pozorně sledovaného dechu postačí lehká orientace na začáteční a konečné okamžiky, abychom cvičení nasměrovali na vhled místo na prohloubení vnoru. Během cvičení se nám ujasní, že zde probíhají dva různorodé procesy – tělesný (rupa) tj. dýchání, a mentální (nama) tj. pozorné zjištění procesu dýchání. I když toto rozlišení z hlediska teoretického se zdá být samozřejmé, tak necvičená mysl může být během cvičení od tělesného objektu (dýchání) tak zaujata, že může přehlédnout mentální podíl. Během cvičení, při zaostření pozornosti, se dostaví uvědomění obou procesů, anebo se zesílí, a dýchání anebo zvedání a klesání břicha se ukáže čisté pozornosti jako dvojicový (párový) proces, tj. jako tělesný a mentální: dýchání a znalost o něm, dýchání a znalost o něm… atd.

Při pokračujícím cvičení dostaví se čas, ve kterém poznáme, že konečná fáze nádechu a výdechu (zvedání a klesání břicha) je obzvláště zřetelná, zatímco ostatní fáze ustoupí do pozadí. Dělící čára mezi konečnou fází a začáteční následného dechového procesu bude velmi markantní – a tento od okamžiku k okamžiku zažívaný prožitek mizení a pomíjivosti, okamžikové smrti těchto jednotlivých procesů (tři v jednom nádechu a tři ve výdechu) se hluboce vtiskne do mysli meditujícího – ano přímo otřesně. Zde charakteristická existence pomíjivosti se stane bezprostředním zážitkem. Kdo dospěje k tomuto bodu cvičení, může očekávat další pokroky.

Tyto oba výsledky cvičení – uvědomění si párového průběhu a převládání konečné fáze – jsou přirozeným vývojem uzrálé pozornosti a koncentrace. Dostaví se když standart neustálého a horlivého cvičení dostatečně zvednul úroveň bdělé pozornosti a jasného uvědomění. Nemohou být dosaženy volním procesem chtění, anebo jinak být úmyslně vytvořeny. Intelektuální předbíhání (anticipace) těchto výsledků zůstalo by neplodné. Při ústním výkladu není obvyklé, že by učitel meditace hovořil o nějakém stupni, pokud jej žák sám nezažil a nedosáhl. Přesto jsme použili tohoto informativního zkráceného výkladu, kterého se může žák při prvních stupních anapana sati bez rizika přidržovat za předpokladu, že bude dostatečně sebekritickým a vyhne se extrémům ospalosti a tuposti, jakož i uspěchané horlivosti. Ten, kdo bude ve svém životě dodržovat mravní příkazy (šíla), nemusí se obávat žádných nebezpečí ze cvičení sledování dechu (ananapana sati) a může pomocí tohoto cvičení dojít až na konec cesty.

V Burmě doporučují mistři žákům Buddhovy džnana jógy, aby před cvičením satipatany a meditace takto uvažovali: „Vstupuji na stejnou stezku, na kterou vstoupil Osvícený a jeho nástupci. Musím se s úctou a horlivostí po této stezce ubírat. Nedbalý a tupý člověk nemůže po ní kráčet. Kéž vše, co pomocí Cesty získám, slouží k požehnání pro mě i všechny bytosti!“

Snad někdo ze čtenářů mi vytkne použití výrazu „pro mě“, ale zde je nutno zvážit opět výrok Osvíceného: „Tím že chráníte sebe, chráníte nauku!" Je lehké pochopit, že když se například chráním před nemocemi, tak jsem schopen zde přednášet, ale těžší je již domyslet ochranu před „psychicky nezdravým a do samsáry přitahujícím“, k čemuž i u vyzrálého učitele přináleží nutnost stáhnout se čas od času z aktivního života, všechno od sebe odhodit, pěstovat satipatanu a ubírat se cestou „bílých mraků“.



Dr. Bohumil Houser

Převzato z časopisu Unitárie Poutník 02/2002