Bohumil Houser

Synům Světa

Synové světa jsou děti tmy,
jejich zrak světem je zkalen,
nevědomost je svírá, denní sny,
žádost je trápí věčným hladem.

Ty moje slzavé údolí
s křížkem na počátku,
s křížkem na konci,
jsi cestou kroužení, cestou zmatku.

Jak racek nad mořem
kroužím sám v odloučení,
moře je "samsáro" trápení
moře je vzdychání, nářek vlnění.

Tak jako racek nad vlnami létat
tak chtěl bych létat nad mraky
rozmlouvat beze slova s Pozemšťany
přitom se však nezaplétat.

Neb každý zde koho znáš,
nepochopil zdaleka "Otčenáš".
Ti však, co vědí víc,
neznají tedy vůbec NIC.

Nic však je umění absolutna,
neb v každém září božství stín,
k němu vede cesta nepřístupná,
na ní umírá světa syn!

Světlo je záře mnoha sluncí,
světlo je šepot, Ducha jas.
Vy živí v moři trápení,
nezaslechli jste jednou jeho hlas?

Chudoba Ducha, to je MANA,
tu dal vesmíru jeho Pán,
z ní vyzařuje pravdy světlo
moudrost a láska má zde chrám.

Slzavé údolí poseté kříži,
to zdánlivé je peklo snad,
vše je jen závoj zaslepení,
i když to bolí, je tomu tak!

Bohumil Houser, Sny neprobuzeného, str. 134