Bohumil Houser

Proč oživujeme jeho jméno a myšlenky? Dnes na počátku 21. století, více nežli 2 500 let po jeho smrti? Místo své odpovědi, použiji výroky slavných moderních vědců, psychologů, filozofů, světců a státníků, jak byly publikovány v knize Great personalities of Buddhism, vydané Dhammanandem Therem v Kuala Lumpur, Malaysia.

Tak Albert Einstein prohlásil: „Jestliže existuje nějaké náboženství, které lze souměřit s moderními vědeckými požadavky, pak je to buddhismus… Náboženství budoucnosti bude kosmické náboženství. Překročí osobního boha a vystříhá se dogmat a teologie, zahrnujíc v sobě oblast přírodní, tak i duchovní, bude založeno na religiózním cítění, vyrůstajícím ze zkušeností, objímající všechny věci, přírodní i duchovní jako smysluplnou jednotu. Buddhismus odpovídá tomuto popisu.“

Robert Oppenhimer: „Když se například ptáme, zda místo elektronů zůstává, musíme odpovědět – nikoliv. Když se ptáme, zda se místo elektronů mění s časem, musíme říci – nikoliv. Když se ptáme, zda je elektron v klidu, musíme říci – nikoliv. Když se ptáme, zda je elektron v pohybu, musíme říci – nikoliv. Obdobnou odpověď dal Buddha, když byl dotazován na podmínky lidského já po smrti – to však věru nejsou odpovědi běžné pro tradici evropské vědy sedmnáctého a osmnáctého století.

Profesor C. G. Jung: „Jako ten, kdo studuje srovnávací náboženství, jsem přesvědčen, že buddhismus je to nejdokonalejší, co svět kdy poznal. Buddhova filozofie, jeho teorie vývoje a karmického zákona jsou zdaleka nadřazeny každé jiné víře.

Bertrand Russel: „Filozofické pojmy jsou produktem dvou faktorů: jedním jsou zděděné pojmy náboženské a etické, druhými jsou ty, jež nazýváme vědecké. Z tohoto hlediska nazíráno, je buddhismus kombinací jak spekulativní, tak vědecké filozofie. Obhajuje vědeckou metodu a dovádí ji k závěru, který nutno nazvat racionalistickým. Lze v ní nalézt odpovědi na takové významné otázky, jako: - co je duch a hmota - co z nich má větší význam - pohybuje se vesmír k nějakému cíli - jaké je postavení člověka - jaké žití je ušlechtilé? Buddhismus začíná tam, kde věda už nemůže působit pro omezenost svých fyzických nástrojů. Buddhismus využívá vymoženosti mysli.

Mahátmá Gandhí: „Buddhismus je prvořadě náboženstvím mas. Nezoufám. Ani na okamžik nemyslím, že buddhismus byl vypuzen z Indie. Každou podstatnou charakteristiku buddhismu vidím v Indii převedenou ve skutek daleko více než třeba v Číně, na Cejlonu či Japonsku, kde výslovně vyznávají buddhismus. Jsem hrdý, že mohu říci, že my v Indii jsme převedli buddhismus ve skutek daleko více a daleko lépe než jiní. Je nemožné vypudit Buddhu. Nemůžete ho připravit o jeho zrození v Indii. Ve vlastním životě si vytvořil nepomíjející jméno. Žije dnes v životech milionů lidských bytostí. Nechť si každý vezme co nejvíce může z poselství milosti a zbožnosti, které Buddha přišel roznášet. Musíme přeložit toto poselství do našich vlastních životů. Jsme schopni vzdát naši poctu velkému mistru a učiteli lidstva? Myšlení, které Buddha daroval před 2 500 lety nikdy nezajde.“

Profesor S. Radhakrišnan píše v „Indické filozofii“: „Není pochyby, že systém raného buddhismu je jedním z nejoriginálnějších systémů, jaké podávají dějiny filozofie. Ve svých základních myšlenkách a podstatném duchu se pozoruhodně přibližuje pokročilému vědeckému myšlení devatenáctého století. Moderní pesimistické filozofie německé, jako je Schoppenhauerova a Hartmannova, jsou toliko opravené verze starého buddhismu. Někdy se tvrdilo, že jsou trochu více než vulgarizovaný buddhismus. Pokud se týče dynamické koncepce skutečnosti, je buddhismus skvělým proroctvím tvořivého vývoje Bergsonova. Raný buddhismus podává nárys filozofie, která vyhovuje praktickým potřebám dnešní doby, a která pomáhá smířit spor mezi vírou a vědou.

Džavaharlal Nehru: „Buddha byl něčím více než jsou všechny doktríny a dogmata a jeho věčné poselství vzrušovalo lidstvo po všechny věky. Snad v žádných dobách uplynulých dějin nebylo jeho poselství míru tak žádoucí pro trpící a zneklidněné lidstvo, jako je tomu dnes.“

A závěrem ještě jeden citát z oblasti ruského jazyka převzatý od M. Roye – Istorija indijskoj filozofii, svazek 1, 32: „Buddha, jenž je ztělesněním a symbolem štěstí, soucitu a vlídnosti, uviděl, že ve světě je více utrpení než štěstí. Avšak část lidí je opita lživými náboženskými obřady. Mrtvá pustota náboženských obřadů pohlcuje všechny šťávy života. Dým obětníků zahaluje nebe Indie, pokryté temnými mraky. A tu Buddha prohlásil: Já jsem útočiště bezbranných, vůdce zbloudivších; pro mne není vysokého ani nízkého; ani kasty ani rasy. Důkazy jsou mou zbraní – víra v předsudky mým nepřítelem. Védy jsou lež a bohové jsou fantazie vznícených hlav. Ty člověče nepřejímej má slova za pravdu, jenom to, jenom to, co ty sám poznáš, jenom to, co ty sám uslyšíš, jenom to, co ty sám vyzkoušíš jako pravdivé, jenom to je pravda. Odhalil jsem pouze nevýznamnou část pravdy, ve světě je jich ještě přemnoho skryto. To nejsou slova náboženského proroka, ale slova filozofa a vědce. Metoda Buddhova myšlení byla dialektická. Byl prvním dialektikem na světě… Právě Buddha prvý řekl: V tomto světě není nic trvale existujícího, je toliko vznikající… Život představuje nepřetržitý tok vznikání a zanikání. Plamen kahanu se zdá být neměnným, ale v každém okamžiku se tento plamen proměňuje v jiný, není jedním a týmž. Co se rodí, nemůže nezemřít. Co má začátek, má i konec.

Při studiu Buddhova života a osobnosti si musíme uvědomit v jaké době žil a poznat alespoň zběžně celé jeho historické pozadí. Přechod od Upanišad k ranému buddhismu byl procesem zrání doby, nejenom uzrávání myšlenek v Buddhových meditacích. Doba, do které se Buddha narodil, byla charakterizována spoustou protichůdných teorií a domněnek, které jedni přijímali a druzí popírali, a které se měnily s lidmi a odrážely individuální charakter, přání a emoce svých autorů. Diskutovalo se o konečnosti nebo nekonečnosti, nebo o žádné, nebo o obou, o světě a subjektu, o rozdílu mezi pravdou a zdáním, o trvání duše po smrti a o svobodě vůle. Někteří myslitelé ztotožňovali mysl a duši, jiní je odlišovali. Někteří uznávali svrchovanost boží, druzí svrchovanost člověka. Někteří se zabývali tím, že pracně stavěli metafyzické teorie, a jiní se zaměstnávali tím, že je zase bořili. Byli tu šamanové čili asketi, kteří nepatřili k brahmánské obci; ti kteří hledali mír duše v odříkání se světa; ti kteří se umrtvovali, odpírajíce přijímat potravu po dlouhou dobu; ti kteří pěstovali spirituální abstrakci; dialektikové; polemikové; materialisté; skeptikové. Bujná fantazie těch, kteří byli nakloněni metafyzice, si zahrávala s časem, prostorem a věčností, a vulgarizovala šlechetné umění filozofické. Velké pravdy byly ukrývány v mlze metafyziky. Právě ti, kteří nevidí pravdu, se vydávají na cestu smyšlenek.

Buddha byl ohromen halasným entuziasmem, různícími se systémy, úpadkem i hojností víry a čerpal z toho své vlastní ponaučení o marnosti metafyzického myšlení. Spása duše nezávisí na nicotných rozdílech metafyzických nápadů nebo na zvyku stálého se dotazování se nebo rozumové vytříbenosti. Nerozhodnost myšlení, které nekladlo požadavky na lidský intelekt, byla na újmu etickým zájmům. Anarchie v myšlení vedla k anarchii v mravech. Proto Buddha asi volil učení, které je v podstatě psychologií a etikou, stejně jako logikou, ale nikoliv metafyzikou. Kruté obřady, které doprovázely bohoslužbu, otřásaly Buddhovým svědomím. Mnoho škod bylo způsobeno mravní povaze člověka právě pověrčivou vírou v bohy. Mnoho dobrých lidí koná ďábelské dílo ve víře, že má k tomu božský souhlas. Je nemožné vyčíslit množství zla a utrpení, které vzniklo v dějinách lidstva ze špatného výkladu a záměn mravnosti a náboženství. Buddha proto cítil, že by snad pro svět bylo lepší vítězství přírodního zákona nad supernaturalismem. Tím, že hlásal, že každý člověk může dojít spasení sám, bez prostřednictví kněží, a aniž by měl přízeň bohů, snažil se zvýšit úctu k lidské přirozenosti a pozdvihnout mravnost.

Rozhovor Buddhy s asketou se zmiňuje o dvaadvaceti metodách sebeumrtvování pokud se týká potravy a třinácti metodách pokud se týká oblékání. Krása sebezapření byla zatemněna barbarstvím pověr.

Lalitavistarah popisuje stav Indie v době Buddhově těmito slovy: „Hloupí lidé, kteří se snaží očistit své osoby různými způsoby sebekázně a pokání, a vštěpují jiným totéž. Mnozí z nich nedovedou vysvětlit své mantry; někteří olizují své ruce; někteří jsou špinaví; někteří nemají mantry; někteří putují za různými prameny; někteří uctívají krávy, vysokou zvěř, koně, prasata, opice nebo slony. Někteří sedíce na jednom místě v mlčení se zkříženýma nohama, usilují o velikost. Někteří dělají pokání tím, že vdechují kouř nebo oheň, nebo tím, že hledí upřeně do slunce, nebo tím, že konají obřad pěti ohňů, jiní tím, že stojí na jedné noze, nebo se stále vztyčenou rukou, jiní tím, že se plazí po kolenou…“

Masy lidí se věnovaly ceremoniím a obřadům, předepsaných těmi, kteří žili z potravy dodávané věřícími. Buddha je popisuje jako podvodníky, příživníky posvátného slova za úplatek, věštce, zaklínače duchů, stále hladovějící po mamonu. Naopak měl Buddha vřelý obdiv k prorokům a pravým lékařům duše, pravým bráhmanům, kteří mohli říci – nemám žádné stříbro a zlato. Bráhman, který nashromáždil stříbro a zlato ztratil okultní síly i vážnost věřících a nemohl proto již říci chromému: „Vstaň a choď!“ Bráhmani přestali léčit nemocné zasvěcováním do duchovního života, ale vypínali se nad věřící, činíce si nároky na to, že požívají důvěry bohů, a oslovovali potřebné: „Synu učiň oběť bohům a mě zaplať, a tvůj hřích ti bude odpuštěn.“

Buddha intenzívně cítil vady tohoto věku, kdy stará víra byla podkopána a teologické smyšlenky a intelektuální spletence vyvstávaly jako snové fantomy. Lidské duše byly plné neklidu a bezútešného nesouladu, a proto se rozhlížely po nové nauce.

Buddha pozvedl svůj klidný hlas na protest proti všem pověrám a vykořisťování chudých bráhmany. Vyzýval své žáky, aby si přestali pohrávat s pověrčivými hloupostmi, a aby se zajímali o skutečné spirituální zákony světa. Popíral božství bohů, a tím podkopal autoritu Véd.

Je nepochybné, že Buddha pouze urychlil řítící se události doby. Stal se ohniskem ducha doby a vyslovil zatím mlhavé a nesystematické cítění myslících lidí. Buddha je zajedno s moderními vědci, kteří jsou toho názoru, že se nesmí zavádět idea o nadpřirozeném zásahu do logické interpretace přírodních jevů. Buddha tak pevně ovládal souvislost věcí, když nestrpěl zázračné zásahy do kosmického řádu, nebo magické narušování mentálního života. Buddha neosvobozuje lidi, nýbrž je učí, jak se mají osvobodit sami, jak to dokázal on sám. Jeho metodou je psychologická analýza. Odkládaje stranou metafyzické spekulace, nachází vládu zákona a řádu ve zkušenostním světě. Poznání podle něho se má zaměřit na pole zkušenosti, na ty zákony, které můžeme prozkoumat.

Buddha se narodil kolem roku 567 před n. l. Jeho vlastní jméno je Siddharthah – tj. ten, jehož cíl je naplněn. Jeho rodné jméno je Gautamah. Jeho otec se jmenoval Šuddhódanah a jeho matka Májá. Byl korunním princem malého království Šákjů a byl vychován v hlavním městě Kapilavastu druhou ženou Šuddhódanovou Mahápadžápatí. Je znám rovněž pod dalšími jmény Šákjamunih – tj. mudrc Šákjů, nebo též Tathagatah – ten, který dosáhl pravdy.

Jeho narození je opředeno řadou barvitých legend, které navazují na starou indickou doktrínu, podle které se Bůh vždy inkarnuje v člověka, aby ve velkém ohrožení světa, tento zachránil (je to teorie o avatarech). Podle této teorie byl rovněž Buddha Šákjamuni pouze posledním v nespočetné řadě avatarů, kteří již na tomto světě zasáhli a zachránili v době nejvyššího nebezpečí celé lidstvo. Buddha podle legend byl tedy již před svým narození boddhisatvou a těšil se ze své blaženosti v nebi – spolu s jinými indickými bohy. Pohnut soucitem k trpícímu lidstvu, vzal na sebe těžké břímě reinkarnace v člověka. Před tím však povolal všechny bohy k sobě a zasvětil je do buddhistického zákona. Představil jim rovněž svého nástupce boddhisatvu Maitreu, jehož čas pro příchod na zemi se podle buddhistů začíná naplňovat. Poté se Gautama poohlédl po vhodné matce, ve které by se zrodil. Vyvolil si Máju, manželku krále Šákjů, malého království na území dnešního Nepálu. Když oznámil své rozhodnutí, celá příroda projevila mnohými příklady svou radost – hejno zpěvavých ptáků se usadilo na střeše královského paláce a všechny stromy rozkvetly (mimo svůj čas).

Dr. Bohumil Houser

Převzato z časopisu Unitárie Poutník 04/2002